Majitel: Edita Pacovská

Tak tady vidíte dvě morčátka ze Stínu kapradiny. Nejsou sice ze žádné chovatelské stanice, ale bydlí v ulici, která je pojmenována po kapradí, tak je ten název docela příhodný.

První, hladkosrstá Rudynka, už od prosince 2003 bohužel skotačí v morčecím ráji. No, skotačí… ona na to skotačení byla naposledy jako mládě, pak už jí moc nešlo. Ráda papala, takže byla celý život trochu boubelatá, v oblibě měla mazlení a jejím heslem bylo TO CHCE KLID. Když byla mladší, rádi jsme ji pouštěli kdekoli v bytě a sledovali, jak spolehlivě najde cestu do svého domečku. A pak, že ženské nemají orientační smysl!

Na jedné fotce vidíte Rudynku, jak se „pere“ s vánočním dárkem – nejmilejším pamlskem, okurkou. A na druhé je na výletě na Šumavě na podzim 2003, když jsme ještě netušili, že o ni brzy přijdeme …

Ale osud někdy pracuje za nás. V říjnu jsem navštívila Kutnou Horu a společně se vzpomínkou na chrám sv. Barbory si odtud odvezla morčecí mládě. Nikdy bych nevěřila, že něco takového lze vidět ve zverexu: zuboženého, skoro holého tvorečka, který měl ochrnuté nožičky chtěl veterinář okamžitě uspat. Ale on nebyl nemocný, nýbrž strašně vyhladovělý … Tehdy ani náhodou nepřipomínal toho krásného peruánka, který se sice oficiálně jmenuje Mates, ale nikdo mu neřekne jinak než „hrabě Kinský“ nebo „hrabátko“ kvůli těm jeho parádním licousům. A jako pravý šlechtic se také chová: je jemný, vybíravý v jídle (kam se hrabe nebožka Rudynka!), pohodlný, svou přítomností nás poctí, jen když sám chce. A spinká na oušku. To ostatně můžete vidět na jedné z fotek. A ta hodně barevná, ta je už připravena na velikonoce. Matýsek si zahraje roli velikonočního zajíčka J

A ještě něco: morčátkům se u nás doma od nepaměti říká „ujíci“, protože „ujíkají“ (kvíkají).