autor: Iva a Klára

Nevím jestli znáte Kvída a Lauru. Jsou už v jednom příběhu ode mně. Jinak bych ještě upřesnila příbuzenské vztahy mezi nimi. Vzala bych to asi od Filipa a Betyny. Betyna je Kláry (mojí kamarádky) a Filip patřil Veronice (její sestře). No a Betyna a Filip spolu měli mladé. Jedním z nich je taky Kvído. (Byl ze 6 nebo 7 mláďat) Toho jsem si vzala já. Zanedlouho Filip umřel a aby se Betyně nestýskalo, tak si Veronika koupila Lauru. No a nám to nedalo a udělali jsme Kvídovi a Lauře svatbu :-) . Tady budu vyprávět o tom, jak se zrodila další generace. Klára musela Veroniku dlouho přemlouvat a uplácet, než svolila. Musela jí za to půjčovat rifle a kdo ví co ještě. Rodiče už s tím souhlasili, stačilo jen aby souhlasila také majitelka Laury. Nakonec se dala usmlouvat, protože i ona chtěla maličké. Nejdříve ale chtěla, aby Laura byla u Veroničiny kamarádky, která měla jednoho Kvídova bratra. S tím ale nesouhlasili její rodiče a tak byla Laura přeci jen u nás. Klára ji přinesla v krabici. Už bylo skoro týden do konce prázdnin. Dali jsme ji ke Kvídovi a pustili jsme je oba na zahradu. Kvído hned začal kolem ní poskakovat a očuchávat. Laura se ale nedala a parkrát ho taky kousla. Zjistili jsme ale, že když dáme Lauru na vodítku na jeden konec zahrady a Kvída posadíme a podržíme na druhém konci, Laura si k němu najde cestu. Klára za ní běžela jak jen mohla, ale někdy Lauře ani nestačila a musela pustit vodítko. Dříve jsem Kvída, když nebyl na vodítku nebo pod klecí, nepouštěla na zahradu. Teď, když tam s ním byla Laura jsem zjistila, že ho můžu klidně pustit a on neuteče. Klidně se spolu pásli. Občas Kvído poodešel za hezčí trávou a Laura běhala za ním. Potom jsem Kvída naučila chodit za mnou a tak jsem vedla malou morčečí karavanu. Moc se jim to líbilo (teda myslím). Když už Kvído nechtěl chodit, tak se zastavil a začal se pást. Pak jsem je nachala odpočinout. Klára se chodila za Laurou každý den dívat. Kvído byl šťastný-to na něm bylo vidět. Lauře se asi jeho obtěžování moc nezdálo, ale nejspíš ho měla taky trošku ráda, když za ním běhala a kvičela, když ho zaslechla. V den kdy u nás byla Laura zrovna týden zazvonil zvonek a přišla Klára a Veronika pro Lauru. Veronice už se prý stýská a chce Lauru zase doma. Kvído osaměl. Byl moc smutný a jeden den nechtěl žrát. Pak ale asi na Lauru zapomněl a pořádně se nacpal. Vždycky když jsem ho dala napást na zahradu a napodobila jsem kvikání Laury se rozkvičel a hledal ji. Pobíhal nešťastně sem a tam a tak už jsem mu ji radši nepřipomínala. Laura zatím začala tloustnout. Vážili jsme ji a sledovali jsme jak jí roste bříško. 1.listopadu mi Klářina maminka poslala SMS-ku, že se Lauře narodili 2 mimča. Hned po škole jsme se rozběhli za Laurou. Vždycky když se jedna z nás zakoukala do výlohy, připomněla jí druhá heslo: ,,Lálá čeká! " Přiběhly jsme ke kleci. Vedle Laury ležela dvě krásná morčečí miminka. Byly jí moc podobné. Jedno mělo bílou lysinku na hlavě a druhé bílé tvářičky. Obě byly rezavo-bílí jako Laura. Každý den jsem se chodila na maličké dívat. Přemýšleli jsme ale na odbyt. Ještě jsme nikoho neměli. Nakonec po 3 týdnech je Klářina mamka dala do zverimexu. Byli jsme strašně smutné. Pojmenovali jsme si je už Veggy a Meggy a já jsem si myslela že si je nechám, ale nějak to nevyšlo :-( . Vše jsme pečlivě zapsali do naší kroniky o morčatech. Tak skončila naše další generace Veggy a Meggy. Doufáme, že brzy přibude nějaké další morčátko, ale už na stálo.